Dovolená je tu podle mého názoru proto, aby se člověk také mohl někdy bavit podle svého. Nebo aspoň v rámci možností podle svého. Je to doba, kdy by člověku neměl nikdo do života zbytečně mluvit, kdy by měla zavládnout aspoň relativní míra svobody.

Ale takovou svobodu si člověk musí nejednou sám zajistit. A jak si v této záležitosti počínám já?

V první řadě se postarám o to, abych odcestoval dostatečně daleko. Nejlépe aspoň několik tisíc kilometrů od domova. Protože tam mě už určitě nikdo nebude přemlouvat, abych se vrátil, protože mě potřebují doma nebo v práci, abych tam udělal to nebo ono. Prostě se vrátit nedá a je po diskusi.

Pak jde v ideálním místě o odcestování někam, kde z nějakého důvodu nefunguje elektronika tak, jak je tomu běžné, případně kde se to dá aspoň tvrdit. A tak s oblibou už v předstihu hlásím, že není jisté, že mi tam bude fungovat mobilní telefon, a i kdyby ano, bude mezikontinentální volání tak drahé, že není rozumné, aby mi kdokoliv zkoušel volat, a já naopak nebudu z finančních a možná i jiných důvodů volat nikomu od nás. A samozřejmě nezapomenu dodat, že tam nebudu mít svůj počítač a není jisté, zda a kde tam najdu nějakou internetovou kavárnu, odkud by se dalo ojediněle připojit. Takže jsem nedosažitelný. A to i když jsem ve skutečnosti snadno dosažitelný. Jen to nechci.

A pak se postarám i o to, abych se ocitnul na místě, kde je minimální pravděpodobnost, že bych narazil na našince. Protože o skutečné dovolené by se měl člověk odříznout od každodenní reality, kterou člověku našinci přece jenom připomínají.

A na takovém místě zapomenu na své zvyky, na vše, co mě poutá k zemi a každodenní realitě. Nahodím úsměv a nic pro mě není problém. A nemusí vůbec platit, že „stokrát opakovaná lež se stává pravdou“, protože když tu problémy nevnímám, ztrácejí se samy od sebe. A to je pak dovolená!